Probouzím sen a střeše našeho Eska, 2 obrovský černý papoušci nás zdraví z nejbližšího stromu a všude kolem nás je nekonečná krajina. Neskutečné, fantastické! Minulou noc jsme se s naším Australským vinným experimentem vážně vyznamenali, ale i přesto jsem se vyspal skvěle.

 

Když jsme si sbalili věci, jeli jsme asi 8km k úpatí Mount Tria a potom jsme šli 6km až navrchol. Vylézt tam vážně stojí za to. Když jsme šli nahoru, viděli jsme pár hadů, ještěrů, ale žádné známky po pavoukovi, který žere chlapy.

 

 

Cesta do Esperance byla dlouhá asi 420 kilometrů, přijeli jsme tam ve čtyři hodiny odpoledne. Stanovali jsme v Crokerském kempu, který byl sice hezký, ale bylo tam hodně turistů a bylo to úplně na druhé straně od Mt. Tria. Ochutnávání vína sice nebylo tak vyčerpávající, ale naše povinnosti jsme splnili. Vždycky je plníme. Klidná noc, překvapivě dost chladná a Šéf Palander nás pohostil dobrými špagetami a omáčkou z mletého masa se salátem a planým ovsem.

 

 

Chystáme se do Velké Nullaborské pouště, ale rozhodli jsme se, že ještě jeden den zůstaneme tam, kde je to svěží, Cape Le Grand National Park, 50km od tohoto vysoce společenského a sympatického města Esperance. Čas jít si zaplavat a připravit se na prach!

 

Thomas Kookaburra

 

 

 

Pravděpodobně nejlepší, ale asi ne nejjednodušší způsob, jak zjistit velikost Austrálie je přejít jednu z jejích plání. Jinak je dost těžké získat představu o realitě. My jsme se tomu rozhodli podstoupit a čelit tomu, co přijde.

 

 

Vyjeli jsme z Esperance. Esko, náš milovaný kamarád a pomocný společník byl ve skvělém stavu a výborné náladě. Naším jediným problémem byla doposud vypuštěná přední pneumatika, kterou jsme jednoduše opravili. Díky bohu, že se to nestalo v poušti, protože tam není jednoduchého nic.

 

 

Z Esperance jsem dojeli do Cape Arid National Park, abychom tam strávili noc. Ihned po příjezdu jsme na písečné pláži plné želv zpozorovali skupinu plejtváků pouhých 20 metrů od břehu. Sledováním těch úžasných stvoření jsme strávili dlouhou dobu. Pro všechny z nás to bylo poprvé, kdy jsme viděli plejtváky. A byli obrovský... odhadovali jsme je na 15 metrů délky. To není zas tak špatný začátek dne. Potom byl čas užít si oceán, slunce a skvělé okolí. Neměli jsme ani ponětí, co na nás čekalo.

 

 

A pak na poušť... Chvíli nám trvalo, než jsme našli správnou cestu, kterou bychom se dostali na Nullarborskou hlavní. Po chvíli jízdy jsme přijeli k ceduli, která oznamovala, že cesta je uzavřena. Pro nás to bylo znamení, že máme pokračovat. 130 kilometrů po vyprahlé prašné cestě úplně sami. Pouze písek, křoví a zakrslé stromy. Hned na první zastávce na močení jsme zjistili, že sami nejsme. Nevěděli jsme, že jsme něčím takovým vůbec projeli, ale najednou bylo všude okolo nás plno včel (nebo něčeho takového) a několik kilometrů se nás držely. Vážně milé. Nezkoušejte tuhle cestu zdolat bez čtyřkolového povozu.

 

 

Jenom samotná silnice se zdála být nekonečnou. Podívejte se, že tam vidíte vážně jenom křoví, pak další křoví a hned vedle další křoví. Krajina je naprosto rovná a nekonečná. Flóra vám tady sahá po kolena a supervysušená zeleň a stříbrně zbarvené křoví a ty zmutované stromy vypadají jako mrtvoly. Půda je pouhý suchý rudý písek a nepřetržitý jižní vítr celou pláň zametá.

 

 

Samotná rovina má něco okolo 1200 kilometrů a po cestě natrefíte opravdu jenom na pár čerpacích stanic. My jsme jeli přes australskou nejdelší cestu, která měří 146,6 kilometrů. Samá rovina.

 

 

Do naší první cílové stanice jsme se dostali ještě před západem slunce. Na terase opravdového pustinného příbytku uprostřed plochého ničeho jsme si s pravými místními burany vychutnávali studené pivo. Potom teplou sprchu a nevídaný pouštní vítr jako ukolébavku. NAPŮL SPÍCÍ ŘIDIČI UMÍRAJÍ!!!

 

 

Druhý den. Zase jenom pustina a pár keřů. Jediný rozdíl byl ten, že jsme někdy byli blíže k pobřeží, a tak jsme mohli zahlédnout oceán. Vítr byl vážně silný a s naším Eskem to dost házelo. Na Roadkill Kangaroos jsme si nemohli nevšimnout mušek, majících právě bál. Mimo to... zase samá rovina a nekonečná planina.

Když jsme okolo nich projížděli, všichni nám zamávali. Pár opravdu statečných hrdinů, kteří se na svou cestu vydali na kolech. Dobře oni.

 

 

Příjezd do Nundroo. Ještě jsme stihli dostat poslední pokoj. S poměry na naší výpravu byl pokoj docela přepychový. Postele, sprchy. Život je tak skvělý, a tak jsme se rozhodli, že si zahrajeme naší hru a otevřeli jsme pár další lahví vína.

 

 

Slunečné ráno v Nundroo. Nasnídali jsme se a vyrazili směrem k Cedena. Do jižní Austrálie jsme propašovali med, měli bychom se stydět!

 

 

Přes známé Nallarbor jsme se dostali v pořádku a podle našich plánů. Jestli vás suchá vegetace, silný vítr a přejetá zvířata zaujala... potom by se vám tam mohlo líbit.

 

 

Teď už jsme v Port Lincolnu... nenamáháme se a čekáme na čtvrtek. Zamluvili jsme si denní výlet, kdy pojedeme sledovat ty nejvíce děsivá oceánská stvoření přímo z klece... Velký bílý žralok. A ještě něco... Zamluvili jsme si i kamery, takže to natočíme.

 

Teemu