SPARK - Nightwish
Konec nevinnosti - Masky dolů! - část druhá
pokračování první části...
Konec jedné holky
Ale to už jsme jen pár dní od zatím největšího karambolu v kariéře NIGHTWISH. Přichází klíčový 21. říjen 2005 a vystoupení v helsinské Hartwall Areeně (hokejoví příznivci moc dobře znají). Mělo jít o vrchol, o slavnostní zakončení koncertního kolotoče na podporu desky "Once". Místo toho se hokejová hala stala dějištěm dramatu, při jehož vyvrcholení ihned po vystoupení čtyři mužští členové vyhodili Tarju z kapely. "Divu", bez které si svět nedokázal představit jakékoli další fungování NIGHTWISH. Ženu neustále označovanou za "sexsymbol", "vampa", majitelku hlasu, který se stal pro zvuk kapely charakteristickým, majitelku obličeje, který prodával jejich hudbu a reprezentoval ji na titulních stranách časopisu. A jako vždy stejná pohádka (nebo stejná písnička, "same old song", jak by řekl Peter Tägtgren se svými PAIN). Kapela se dlouho tvářila, že je vše ok, že jsou konečně šťastní, a najednou bum! Jejich kráska dostává hodinový vyhazov rovnou na ulici, bez pardonu, bez servítek. Vzhledem ke svým podivuhodným komunikačním strategiím tak navíc učinili formou dopisu, který jí předali v zákulisí (a poté pro jistotu poskytli médiím a zveřejnili na internetu). Opět šlo o následek dlouhého rozvažování, přemýšlení a napětí (ovšem Tarja tvrdí, že do poslední chvíli nic netušila a že se ostatní dokázali chovat, jako by nic). Osobně mne zaujal právě moment posledního vystoupení - jaký to asi pro hudebníky musel být pocit, vylézt na pódium s tím, že až se dohraje, půjdeme vyhodit zpěvačku. Koukat jí dvě hodiny na záda a vědět, že pak nastane "poprava" před nastoupenou jednotkou. Pikantní je, že celá show se nahrávala pro účely DVD. Jeho název "End of an Era" (Konec jedné éry) pak působí trochu jako suchý humor.
O důvodech "konce jedné zpěvačky" v NIGHTWISH toho bylo napsáno mraky, tak jen pro pořádek - "za všechno může" její manžel, který ji "úplně zblbnul", zamotal hlavu, vsugeroval jí, že je velká hvězda. Začala mít "neúnosné požadavky a manýry", s kapelou prý nekomunikovala ani tvůrčím způsobem nespolupracovala, vztahy byly dlouhodobě na bodu mrazu. A že prý si Marcelo udělal z Tarji a kapely mlýnek na peníze (jako by jím už dávno NIGHTWISH nebyli pro x dalších lidí). Tarja naproti tomu tvrdí, že nic netušila, že to přišlo jako šok, že neměla žádné signály o narůstajícím napětí v kapele. Domnívá se, že za vším je snaha o vyřizování si účtů s jejím manželem, osobní útoky a nenávist. Nechápe také, jak se může něco podobného probírat před veřejností.
To vše jsou jen slova jedné či druhé strany a jakási jejich interpretace pro veřejnost. Tvrzení proti tvrzení. Kde je skutečná pravda, ví jen pět lidí. A nebo má spíš každý jenom svoji pravdu, aniž by bral v potaz odlišný pohled druhého. Co se ale nedá přehlédnout, je, že opět chybí jakási hlubší sebereflexe Tuomase Holopainena (který by jako kapelník měl za každodenní chod a vztahy odpovídat), upřímnější přiznání vlastních chyb, zhodnocení stylu, jakým se v kapele řeší problémy a jak se komunikuje o důležitých věcech. Ale co, třeba se za pár let dočkáme nějakého "End Of Innocence 2", kde se zase všechno vyjeví. Zatím se kromě "výměny písemných stanovisek" (v nichž lze trochu číst mezi řádky) musí veřejnost spokojit s různými neoficiálními a "zaručeně zaručenými" biografiemi, kde se zase tu víc, tu méně pere špinavé prádlo. Je to definitivní konec "nevinnosti" kapely a veškerých her a divadélek.
Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci... a Marcelo
V 380stránkové (!) knize, pod níž je podepsán Marko Ollila a která prezentuje čistě názor Tuomasova tábora, je Cabuli vyportrétován jako manipulativní a hamižný podvodník, který změnil svoji ženu Tarju k nepoznání, udělal z ní jakousi furii či harpyji a vrazil klín mezi ni a zbytek kapely. Prý jim stál neustále za zadkem a kontroloval veškeré smlouvy, honoráře, koncertní plány atd. Tarje samotné však v knize (jako obvykle) prostor dán není, místo toho se kupí jedno obvinění za druhým a být tam ještě pár stránek navíc, dozvěděli bychom se asi, že Marcelo Cabuli je zodpovědný i za rozpoutání druhé světové války a velkou říjnovou socialistickou revoluci. NIGHTWISH se zamotávají do argumentů, neustále se dětinsky obhajují, dělají ze sebe svatoušky a druhé straně nasazují kozlí hlavu.
Že se u kapel (ať slavných, či ne) objevují názorové rozdíly, odlišná očekávání a představy o směřování, je normální. Že se to ale většinou dá vyřešit kultivovanou cestou, ať formou dohody, nebo rozchodu, by také mělo být normální (a většinou snad i je). Události kolem NIGHTWISH lze vyložit také jako důsledek tlaku, který na ně byl soustavně několik let vyvíjen. Důsledky si nyní členové i lidé kolem nesou sami. Kombinace finančního a hitparádového úspěchu, neohraničených ambicí a pracovního stresu se ukázala být výbušnou směsí, která nakonec vedle sebedestrukce psychické a fyzické vedla i k sebedestrukci vlastního obrazu na veřejnosti. Dost bych se divil, kdyby tím pěkných pár lidí neznechutili a kdyby se podobný přístup nakonec neobrátil proti kapele samotné.
Bez kontaktu s realitou
Neustále zde chybí onen pohled do nepokřiveného zrcadla a je otázkou, zda lze vůbec něco takového, vážně míněného, očekávat. Tuomas žije svými prožitky a svými ambicemi, svým únikem ze světa za pomoci svých vizí romantismu a poetismu, hudebního i textového, a je patrně především velmi zahleděný do sebe (někdy to může působit až chorobně). Stačí ilustrovat tento fakt ukázkami z nové desky "Dark Passion Play". Ve skladbě "The Poet and the Pendulum" dokonce kapelník píše sám o sobě a zmiňuje své jméno v textu - v příběhu také obrazně zemře. "Bye Bye Beautiful" je píseň o Tuomasově vztahu k Tarje a jejím odchodu, v "Master Passion Greed" si pro změnu nezapomněl vyřídit účty s jejím manželem Marcelem.
I kolegové, kteří měli možnost se s NIGHTWISH a Tuomasem setkat, potvrzují, že působí, jako by vůbec neviděl svět kolem sebe, ale pouze sám sebe a NIGHTWISH jako své dítě. Uniká do tohoto světa - je otázkou, před čím vlastně, možná jde o obranný mechanismus vůči všem zmiňovaným tlakům a nepříjemnostem. Bez kontaktu s realitou však dlouhodobě fungovat nelze, nebo jen za cenu dalších karambolů (tedy momentů, kdy právě dochází ke srážce se skutečným životem a světem). Jestliže však Tuomas bere kapelu jako příležitost, kterou on sám dobrodušně nabízí druhým (něco jako "díky mně se stali slavnými, dal jsem jim možnost hrát pořádnou muziku, vidět svět, užít si života v kapele..."), nemůže to skončit dobře. Bez investic nejsou zisky (nyní míněno v mezilidských vztazích). Nelze jen brát a využívat, je nutné i vstupovat do vztahů, sám za sebe, snažit se je budovat a udržovat. Otevírat se pro ostatní. Mnoho hudebníků říká, že život v kapele je jako manželství. A NIGHTWISH asi holt v kritické chvíli, kdy jejich vztahy podléhaly těžkým zkouškám, stále ještě nebyli na takové partnerství dostatečně dospělí.
Jak přežít klinickou smrt
Ale obraťme list a podívejme se dál. Po vyhazovu Tarji bylo první otázkou fanoušků a novinářů, zda vůbec kapela přežije tuto svoji klinickou smrt a ještě někdy něco nahraje. A hlavně v jaké sestavě. Tuomas a spol. si vzali menší oddechový čas, který mezitím vyplnilo množství "zaručených informací", fám a kachen. V zásadě se uvažovalo o třech variantách: 1. Kapela to zabalí. Buď se po poslední ráně nedokáže zvednout ze země, nebo sama sebekriticky dojde k poznání, že je na konci své cesty. 2. Kapela zůstane čtyřčlenná, frontmanem bude Marco Hietala. 3. Vypíše se konkurz na novou zpěvačku.
Novináři dávali největší šance variantě číslo jedna. Kdekdo měl v paměti dávná slova lídra kapely, že případný odchod Tarji by znamenal i jistý konec NIGHTWISH. Přitom šlo o nejméně pravděpodobný scénář. Když se zkombinují bezbřehé ambice Tuomase Holopainena a pozornost, na niž si mezitím zvykl, s faktem, že kapela živí velké množství lidí, kteří nechtějí o tento zdroj jen tak přijít a skončit na dlažbě, bylo jasné, že to nepůjde. I kdyby to snad NIGHTWISH na chvíli vážně napadlo, okamžitě by pocítili ohromný tlak.
Varianta číslo dvě by byla asi nejsnazší a z hlediska kapely i "nejčistší", navíc by nemuseli řešit složitý konkurz, zvykat si na nového člověka, znovu se obávat, jaké vztahy budou v kapele panovat atd. Argument proti zněl, že NIGHTWISH byli vždy typičtí ženským vokálem a že takto by v plné nahotě vyniklo, že jsou vlastně celkem průměrnou powermetalovou kapelou. Možná by ale zase tímto krokem nalovili jiné fanoušky, kterým by bylo nové (prostší a heavymetalovější pojetí s Markem v čele) sympatické. Obecně se soudilo, že deska bez ženské zpěvačky by mohla z hlediska prodejních čísel spadnout na desetinu toho, na co byla kapela zvyklá.
Jediným schůdným řešením se tak stala varianta číslo tři. A opět se vyrojila spousta spekulací. Tvrdilo se, že Tarja se nakonec vrátí, protože ona i Tuomas brzy zjistí, že bez sebe jsou oba méně než poloviční. Superspekulatni přišli navíc s teorií, že to celé bylo divadlo, tedy další trik jak zvýšit zájem o kapelu. To už by byl tak velký "scénaristický" kýč jako některé jejich skladby. Druhá verze pravila, že kapela jejich formátu musí zákonitě přetáhnout nějakou známou zpěvačku odjinud. Nejvíce se v té souvislosti skloňovalo jméno Vibeke Stene z norské TRISTANIE. Nakonec šlo o ukázkovou kachnu, ke které zřejmě kohosi inspiroval fakt, že Vibeke svoji domovskou kapelu opustila právě ve chvíli, kdy Tuomas a spol. uzavírali konkurz. Žádný bližší kontakt mezi nimi se ale nepodařilo potvrdit. Všichni všechno dementovali, jenže u NIGHTWISH už jsme si zvykli, že nelze věřit všemu, co říkají.
A tak nakonec c) bylo správně. Řady kapely rozšířila veřejnosti dosud neznámá pětatřicetiletá švédská zpěvačka Anette Olzon. Kapele i labelu se novou tvář podařilo utajit téměř do poslední chvíle. S poukazem na to, že ji chtěli předem ušetřit tlaku. No, dobře. Anette je ale dospělá holka, mohla by být starší ségrou většiny členů kapely, a určitě si dobře spočítala, do čeho jde a jaká rizika jsou s tím spojena. Tlaku se stejně nevyhne. Nicméně důsledné tajení její identity bylo dalším úspěšným tahem - zájem a napětí před "demaskováním" by se dalo krájet.
Hodně muziky za hodně peněz
Po zveřejnění fotek a ukázek z nového alba je jasné přinejmenším to, že Anette působí oproti voskové panence Tarje mnohem civilněji a méně afektovaně. A to vizáží i hlasově. Mohla by to být sympaťačka, nicméně její nevýhodou je, že bude vždy až "ta druhá" a že její hlas je svou barvou méně zapamatovatelný a méně charakteristický než Tarjin. Do nové koncepce NIGHTWISH se však zřejmě celkem hodí. Jak ji přijmou fanoušci, je jiná věc, ale masivní vlna odporu se zatím nezvedla. Anette lze přát hodně štěstí, hlavně aby ustála stres a kolotoč, který je se jménem NIGHTWISH nevyhnutelně spojen.
Nyní snad pár slov k novému materiálu, i když na hodnocení je po pár posleších přece jen brzo. Obsahuje velmi ambiciózní skladby (včetně jedné 14minutové) se spoustou aranží, je v tom jistý pokus o progresivní postupy a komplikovanější strukturu. Není mi však dosud jasné, zda se v tom Tuomas trochu neztratil. Více se hodnocení novinky dopouštět nebudu, nechám to raději plně na lidech, kteří hudbě NIGHTWISH i nadále fandí.
A ještě několik zajímavostí spojených s novinkou. Náklady na její natočení se údajně vyšplhaly na 500 tisíc euro (!) a stala se tak nejdražší finskou nahrávkou vůbec. Nejvíc prostředků spolklo natáčení s orchestrem. Dalších 270 tisíc euro pak údajně stálo pořízení videoklipů. Nemohu si jaksi odpustit myšlenku, že za v přepočtu 22 milionů korun lze třeba obnovit přístrojové vybavení větší české kliniky.
Jiná zajímavost je, že 1. 4. 2007 NIGHTWISH pustili do světa skrz oficiální webové stránky informaci, že novinka se bude jmenovat "Faster Harder Nightwish" (v narážce na podobný titul alba SCOOTER), a dokonce k tomu vyrobili i přiléhavý obal. Řada lidí zřejmě zaplesala, že místo sladkobolné temné romantiky kapela konečně přeladila na vlnu lehké sebeironie, nicméně stačilo se podívat na datum zveřejnění zprávy a ono... Apríl! I tak to ale oceňuji jako jeden z mála projevů specifického smyslu pro humor, kterého jsme se od jindy sucharských hudebníků dočkali.
Napsáno životem
Příběh o vzestupu a pádu NIGHTWISH je naprosto ukázkový, až archetypální. Nedivil bych se, kdyby to jednou někdo zfilmoval. Vypovídá velmi dobře nejen o samotných aktérech, ale hlavně o povaze hudebního businessu a téměř o všech úskalích, které toto prostředí obsahuje. A co pointa, je tu vůbec nějaká? Happyend? Ten je sice pro hollywoodské filmy nezbytností, ale v běžném životě to bývá složitější. Parta postpubertálních muzikantů z Finska se doslova z ničeho dostala až ke třem milionům prodaných CD (což se po vydání novinky rapidně navýší), nicméně tento úspěch vykoupila obrazně řečeno vlastní krví. Memento? Dalo by se to tak vzít, ale vždy tu bude spousta dalších ambiciózních mladých lidí, pro které bude vidina podobného úspěchu neodolatelným lákadlem a neuvědomí si, co to obnáší.
Nakonec lze říci, že konec je otevřený. NIGHTWISH načínají novou éru s novou zpěvačkou. Další vývoj lze jen těžko předvídat. Ustane celý ten mumraj aspoň na chvíli? Stanou se sice známou, ale standardní kapelou, kolem které se přestane dělat neadekvátní blázinec? Sem tam deska, turné, nějaký festival, normálka? A nebo se již své afektovanosti nezbaví a neustále budou trochu smutnými mediálními klauny? Začnou je akceptovat i posluchači, kteří jejich tvorbou dosud opovrhovali, nebo se naopak stanou záležitostí, kterou bezmezně obdivují jen fanaticky zapálení fanoušci? Přežije kapela svoji klinickou smrt bez trvalých následků a chytne se i s novou tváří Anette Olzon? Přijmou ji diváci a příznivci? Nebo je to jen krok k postupnému vyhasnutí a kapela zajde na úbytě? To vše jsou otázky, které mohou být zajímavé i z ne-fanouškovského pohledu. Jako možné varianty, jak budou vypadat další kapitoly tohoto ostře sledovaného příběhu, "napsaného životem". Jedno je však jisté. NIGHTWISH ještě nějaký čas z výsluní pozornosti médií a fanoušků nezmizí.
Autor: Martin Čermák